Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dorozumívání koní

6. 4. 2010
Dorozumívání koní
Jak všichni jistě víme, koně řadíme mezi stádová zvířata. To znamená, že kolem sebe potřebují mít své druhy, a jsou tedy nuceni se mezi sebou nějak dorozumět. Už jen stádová hierarchie je důsledkem jakési interní komunikace. Každý kůň má ve stádě svoji pozici, ať už se jedná o matku s hříbětem, mladého koně, či vůdčího hřebce. Ten si v souboji vydobude svou pozici, a všichni členové ho jako svého vůdce respektují - má jako první přístup k vodě, ke žrádlu, avšak zároveň se musí snažit stádo ochránit před nebezpečím. Pojďme se tedy tomuto koňskému jazyku podívat na zoubek...

Koně se dorozumívají mnoha různými způsoby, ať už pomocí zraku, sluchu, čichu - feromonů, chuti, dotyků, různým vzdycháním, frkáním, ržáním nebo držením těla a výrazem tváře.

 

První jedinec musí mít důvod, proč určitý signál vyšle a způsob, jakým ho vyšle. Druhý jedinec musí být schopný pomocí senzorů s receptory signál přijmout, vzkaz zaznamenat a v neposlední řadě ho také dešifrovat, zjistit význam zprávy, a odpovědět.

 
Řeč těla

Mezi nejpodstatnější dorozumívací signály řadíme řeč těla. Různými pozicemi těla, a hlavně hlavy a uší, dokáže kůň naznačit nejrůznější nálady a úmysly. Protože koně jsou ve vizuální komunikaci opravdovými mistry, systém jejich reakcí na držení těla je na mnohem vyšší úrovni, než je tomu u většiny ostatních kopytníků.

 

Rozlišujeme různé typy postojů, tzv. vzrušený postoj s vysoce drženou hlavou a ocasem, který se často pojí také s vysokou akcí končetin a je typický převážně u plnokrevných arabů. Oproti vzrušenému postoji existuje i tzv. odpočinkový postoj se skloněnou hlavou i ocasem. Za jakých okolností však kůň zaujímá tyto pozice a proč? Závisí to na celkové míře vzrušení. Nesmíme zapomenout, že se koně chovají ostražitě a jsou neustále připraveni k útěku, jelikož schopnost útěku je pro ně otázkou života a smrti. Příprava k pohybu zapojuje všechny svaly, které zvedají tělo nad zem - tzv. antigravitační svaly, umožňující koni vyrazit již na sebemenší podnět. Svým vzrušeným postojem proto mohou upozornit ostatní koně ve stádě, že se něco děje a že se možná blíží nebezpečí. V opačném případě postoj odpočinkový říká stádu: "Vše je v klidu, nebezpečí se neblíží."

 

Výraz tváře, respektive pozice huby a nosu může být dalším projevem vzrušení a napětí. V důsledku působení svalů odpovědných za pohyb huby, nosu a pysků, je koňská tvář schopna mnoha výrazů, ačkoliv je velmi těžké jim porozumět. Mezi takové nejednoznačné výrazy patří sevření pysků (vysunutí horního pysku). Dochází k němu velmi často u mladých koní při napjatosti.

 

Obrazek

Různé pozice hlavy kůň zaujímá taktéž při zkoumání neznámého předmětu, pohybu či zvuku, hlavně proto, že většina smyslových orgánů (oči a uši) se nachází právě v oblasti hlavy. Jelikož jsou však oči umístěny po stranách hlavy a jsou tmavé, lidé oční pohyby zaznamenávají jen těžko. Po hlavě a očích se na daný objekt zaměří uši, nastražené směrem dopředu. Díky jejich tvaru a umístění velmi dobře slouží k přenosu informací, zejména pak zpráv vedoucích ke zvýšené opatrnosti. Na rozdíl od pohybů očí můžeme ušní pohyby registrovat poměrně snadno a můžeme se tím naučit hodně o tom, co kůň cítí a jakým směrem zaměřuje svoji pozornost. Když podněty pro koně začnou být dostatečně zajímavé, prostě otočí hlavu a uši požadovaným směrem. Koňské uši jsou u zdravých koní velmi pohyblivé a zaznamenávají podněty přicházející ze všech stran. Jsou schopny se pohybovat nezávisle na zbytku těla, řídí je 13 uchohybných svalů. Uši kůň využívá taktéž k obraně, prostřednictvím klopení uší. Uši jsou sklopeny dozadu a natočeny směrem ke stranám hlavy. Klopení uší se však v průběhu času spojilo s agresivitou a v současnosti má zcela jednoznačný význam: „Jdi mi z cesty!"

 

Mezi ostatní pohybové reakce můžeme řadit potřásání hlavou či švihání ocasem, kterými se kůň většinou snaží odstranit si z blízkosti těla něco nepříjemného. Švihání ocasu může však dávat signály i ostatním koním, aby se nepřibližovali. Typické pro koně vylekané či napadené je stahování ocasu.  Dalším, neprobádaným signálem mohou být také záškuby kůže.

 

Úkonem typickým pro hříbata a mladé koně je chňapání, vyjadřují tím svou podřízenost starším koním či dospělým hřebcům. Je výrazem strachu či neagresivního chování a je spojen s natažením krku směrem dopředu, svěšením koutků a častým otevíráním a zavíráním huby. Je to uklidňující druh chování, vedoucí k zastavení útoku. Bohužel ale není příliš účinné.

 
Zvuky vydávané bez použití hlasu

Koně mohou vydávat mnoho různých zvuků, ať už mechanických - jako například kopání nohou do dveří boxu, nebo frkat či šramotit nosem ve slámě. Ačkoliv poslední dva projevy mají spojitost s dýchací soustavou, nevznikají v hrtanu, tudíž se nejedná o hlasové projevy.

  • Frkání je zvuk vydávaný v okamžiku, kdy kůň profukuje vzduch nosními dírkami za účelem jejich vyčištění od dráždidla (například kus sena či nepříjemné pachy) . Může též signalizovat druhému koni svou přítomnost, a to zejména v nočních hodinách.
 
  • Větření - dochází k němu tehdy, kdy kůň  vidí nebo cítí něco opravdu zajímavého, co by mohlo představovat případné nebezpečí. Jedná se o povrchové dýchání nozdrami, které přivábí pozornost ostatních koní podívat se daným směrem. Další funkcí je opět pročištění trávicího traktu, nebo příprava koně například ke trysku či k důkladnému očichávání. Větřením koně sdělují ostatním: "Je tady něco zajímavého a možná nebezpečného, takže buďte připraveni k útěku."
 
  • Vzdychání - je to změna aktivity často vyplývající z nudy. Může se vyskytovat též při sedlání, ježdění či opakování stejné práce. Stejně ovšem může naznačit i konec nepříjemných pocitů nebo námahy.
 
  • Kašlání - nejčastěji bývá spojováno s infekcí v dýchací soustavě.
 

Obecně koně řadíme mezi  tiché živočichy, převážně proto, že se vyvíjeli na rozlehlých planinách a mohli tak spolu dobře komunikovat pomocí zraku. Jakýkoliv zvukový projev mohl spíše přilákat predátora a uvést je tak do nebezpečí. Ovšem při dnešních způsobech ustájení, kdy na sebe koně navzájem nevidí, mají mnohem větší sklony rámusit se vším, co mají k dispozici.

 
Hlasové projevy

Hlasové ústrojí koně tvoří hrtan s hlasivkami, které se při výdechu vzduchu rozkmitají přerušením plynulého proudu vzduchu, a vydávají druhově charakteristické zvuky. Hlas zvířete vzniká změnou napětí hlasivek, velikostí hlasivkové štěrbiny a s tím související množství vzduchu, které hlasivkové membrány rozechvívá. Hlasové projevy u koní nazýváme jako řehtání. Kůň může řehtat s otevřenou i se zavřenou hubou, častější je však možnost první. Každý jedinec má individuálně rozpoznatelný hlasový projev.

 

Hlasová komunikace koní většinou nemá žádný specifický význam, ovšem existuje i pár výjimek - například vášnivé řehtání hřebce téměř vždy souvisí s rozmnožováním. Může také naznačovat, v jakém rozpoložení se kůň nachází,  je-li rozrušený nebo ospalý. Kůň často řehtá, pokud je odloučen od svých druhů a volá je nazpět. Je ovšem těžké rozeznat význam sdělení, pokud nevidíme koně a jeho řeč těla.

 
Čichová komunikace

Ačkoliv u člověka je dorozumívání prostřednictvím čichu v podstatě minimální, jelikož nedokážeme pachům porozumět, u koní můžeme čich zařadit mezi jeden z nejdůležitějších smyslů.

Pachové zprávy jsou tvořeny produkty kožních žláz, vylučující speciální látky - tzv. feromony, které jsou rozváděny povrchem kůže. Vyskytují se však také například v moči a výkalech a předávají tak dalším koním řadu zpráv, stejně tak jako pach potu, vydechovaného vzduchu apod.

 

Velmi důležitá je i pachová zkušenost hříběte získaná těsně po narození, pro vytvoření adekvátní reakce na různé druhy pachů a pro vytvoření vazby mezi klisnou a hříbětem.

 

Pachy mohou být shromažďovány na určitém místě. Důkazem toho jsou hřebci, kteří močí v místech, kam se již předtím vymočili jiní koně. Je dokázáno, že ve skupině volně žijících koní se až 80 % koní vyválí v místě, kde už se předtím válel jiný kůň. Důvodem pro toto chování je pravděpodobně pokrytí těla pachem skupiny, ačkoliv nelze vyloučit i důvod jiný. Vůně feromonů může být charakteristická pro všechny členy skupiny proto, že požírají identické krmivo a mají tedy stejný pach vydechovaného vzduchu, moči a výkalů.

 

Hlavní roli hrají pachy také při poznávání domovského prostředí. Je jedno, o jaký pach se jedná, ale kůň se jím bude řídit i na velké vzdálenosti.

 

Velmi významné jsou ovšem pachové zprávy související s rozmnožováním. Jejich funkce spočívá v synchronizaci chování hřebce a klisny tak, aby došlo ke spáření. Fungují často i jako afrodiziakum.

Feromony obsažené v moči klisen v průběhu říje mohou hřebci testovat pomocí flémování, díky němuž je hřebec schopen zjistit informaci o stavu říje klisny. Jedná se vlastně o ohrnutí horního pysku. Za současného stažení nozder hřebec pysk prakticky otočí naruby za účelem nasávání pachů. Tímto způsobem se uvede do činnosti tzv. Jacobsonův orgán. U hřebců se toto chování projevuje nejčastěji v souvislosti s rozmnožováním, ale je možno ho vidět i u klisen a valachů, zvláště při výskytu obzvláště neobvyklých chutí a pachů.

 
Chuťová a dotyková komunikace

Zapojení chuťových receptorů je velmi  úzce spojeno právě s očicháváním.

 

Dosud u koní nebyla zaznamenána chuť vedoucí k zásadnímu odporu k dané potravině. Ke komunikaci prostřednictvím chuťových a dotykových vjemů dochází v okamžiku, kdy se dva koně v rámci hygieny, nebo rozmnožovacích rituálů navzájem ošetřují a olizují (grooming). Významná dotyková komunikace také nastává mezi matkou a hříbětem. Jinak ovšem koně mezi příliš kontaktní zvířata nepatří.

Dotyková komunikace je v hojné míře využívána i mezi koňmi a lidmi, například při čištění koně dochází k utužování vztahu a přátelství s jezdcem, či ošetřovatelem.

 

Podtrženo sečteno, jsme-li ochotni alespoň minimálně proniknout do řeči koní, naučit se, jak vyjadřují svou libost a nelibost, a pochopit, jak komunikují mezi sebou, práce s nimi se nám o mnoho zjednoduší.

Obrazek

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář